Toto chronické zánětlivé onemocnění dostalo pojmenování po ruském neurologovi Vladimiru Bechtěrovi. Přesná příčina, proč k tuhnutí chrupavek a vaziva dochází se doposud nepodařilo objevit, jediná spojitost byla nalezena v přítomnosti antigenu HLA-B27 u valné většiny pacientů. To ukazuje o jisté míře dědičnosti, kdy po rodičích tento antigen zdědíme. Avšak to neznamená, že nás ankylozující spondylitida paralyzuje, pouze máme mnohem vyšší riziko. Pro propuknutí nemoci je potřeba ještě neznámí spouštěč. Pravděpodobně by se mohlo jednat o nějaký patogen s podobnou povrchovou strukturou, jako HLA-B27. Náš imunitní systém jej poté vyhodnotí jako vetřelce a zaútočí na něj. Tím se vyvolá zánět působící silné bolesti.
První příznaky se povětšinou objeví mezi 15 a 30 rokem. Zpočátku nemusí kvůli svému charakteru vůbec napovídat o počínajícím onemocnění, neboť počínajícím symptomem mohou být otoky velkých kloubů. Bolesti a ztuhlost kříže se dostavují až později, bolest má tendenci vystřelovat do stehna. Svého maxima dosahuje během klidu pacienta, tedy zejména v noci, kdy svou intenzitou může zapříčinit i probuzení. Fyzickou aktivitou dochází k jejímu zmírňování. Tyto bolesti přicházejí ve vlnách, střídají se bezproblémová období s bolestivostí.
Postupem nemoci začíná docházet k tuhnutí plotének, což značně omezuje její ohebnost. V konečné fázi se může celá páteř stát neohebnou tyčí, avšak až k tomuto stádiu se ankylozující spondylitida vyvine jen u části pacientů. Nemoc nezasahuje pouze chrupavku obratlů, ale velice často zapříčiní ztuhnutí spojení žeber a hrudní kosti. To se podepisuje na hlubokém dýchání, jenž způsobuje bolest na hrudníku. Postiženy mohou být i velké klouby, povětšinou jsou zasažený kyčle. Jelikož se jedná o zánětlivou chorobu je doprovázena i dalšími příznaky, z nichž je nejpatrnější chronická únava. Přítomna může být i zvýšená horečka, noční pocení a schvácenost. Přibližně u poloviny pacientů se Bechtěrevova nemoc projevuje bolestí oka a jeho citlivostí na světlo způsobených častými záněty duhovky a řasného tělíska.
Bechtěrevova nemoc je při současných léčebných metodách stále nevyléčitelnou, avšak lze jimi citelně zmírnit příznaky a zpomalit průběh nemoci. Podstatnou úlohu sehrává zejména samotný pacient. Je totiž nezbytné důsledně dodržovat rehabilitační plán. Zpravidla jednou týdně navštěvuje rehabilitačního pracovníka. Ten ho navíc instruuje o průběhu každodenního cvičení zaměřeného na zachování pružnosti, posílení potřebných svalů a tím i zlepšení držení těla. Doporučovány jsou i cviky v bazénu, jenž uvolňují napětí a zlepšují pružnost. Pro mírnění zánětlivých procesů se zpočátku využívají nesteroidní antirevmatika. Ty potlačí otoky a zmírní bolest, avšak při dlouhodobém užívání mohou zapříčinit žaludeční či dvanácterníkové vředy.
V pokročilejším stádiu je již nutné nasadit imunosupresivní léky pro potlačení imunity pacienta. Během akutního zhoršení onemocnění jsou nasazovány kortikosteroidy. Ty velice účinně potlačují zánět i reakci imunitního systému, avšak kvůli značnému množství vedlejších účinků nejsou vhodné pro dlouhodobé užívání. Za nejmodernější léčbu se v současnosti považují biologické preparáty. Ty mnohem cíleněji potlačují projevy choroby, takže s nimi nejsou spojeny výraznější nežádoucí účinky.